Vysoké Tatry podzim 99


Tak jsme tak v srpnu jednou večer seděli doma a taťka navrhnul, abychom zase někam vyrazili. Minulý rok nás taková "rodinná dovolená" zavedla na kolách do Českého středohoří a protože jsme zatím tento rok nikde pohromadě nebyli, tak se začal zvažovat můj již dlouho klíčící nápad - Vysoké Tatry. Téměř deset let se do těchto míst naše rodina  nedostala, i když dříve jsme zde pobývali každý rok. Já se mezi tatranskými štíty objevila na jeden den přede dvěma roky, ale slíbila si, že se tam brzy musím podívat znovu a důkladněji. A protože můj nápad získal souhlas taťky i sestry, nic nebránilo realizaci.

První týden v září pršelo a tak se plánovaný odjezd musel odložit. Už jsme si ani nemysleli, že se akce uskuteční, když se náhle v předpovědi objevilo na následující dny sluníčko. A ze dne na den bylo rozhodnuto. Sbalili jsme se a vyrazili na vláček. Sedm nekonečných hodin se konečně přehouplo a na obzoru se objevily dlouho toužebně očekávané štíty. To bylo nadšení, to se nám srdce rozbušilo prudčeji touhou dotknout se těch velikánů. Vystupovali jsme v Tatranské Štrbě a hned z vlaku se odebrali do místního kempu. Ceny nás docela mile překvapily, protože proti ostatním okolním kempům zde bylo relativne levně. Za každého i za stan chtěli 60 Kč. Pak jsme se vypravili ke Štrbskému plesu, neboť hodinky ukazovaly teprve odpolední čas, takže nic nebránilo přiblížit se té úchvatné hradbě hor tyčících se v dálce za kempem. Vyjeli jsme zubačkou ke Štrbskému plesu, obešli ho, prošli se po zdejších obchůdcích a vystoupili ke skokanským můstkům nad plesem. Výhled stál zato, pomalu začalo zapadat slunce, obzor se rozzářil zlatavými barvami a okolní vrcholy nám svůdně kynuly svými kamennými hlavami. Nemohli jsme se dočkat druhého dne, kdy vyrazíme na tůru. Při zpáteční cestě nad plesem zrovna zapadalo slunce, což celému obrazu dodalo na působivosti. Plni očekávání a nedočkavosti se vracíme do kempu a brzy jdeme spát.

V neděli na rozchození vybíráme menší tůru přes Bystré sedlo. Začínáme v ranních hodinách na Štrbském plese a po červené směrem na Kriváň krájíme první kilometry. Zatím cesta vede většinou po rovině, ale to se brzy změní. Po půl hodině narážíme na rozcestí a opouštíme červenou po žluté směrem do hor. První kilometry vedou lesem, jsme tam jediní, takže občas se na mysl neodbytně vplíží myšlenka na zdejší drzé a divoké šelmy. Zanedlouho se dostáváme do kleče a už se před námi začínají vynořovat první skalnaté kopce. Furkotskou dolinou stoupáme výš a  krajina se mění. Zeleň ustupuje a zanedlouho se nacházíme v poušti podobném kamennitém údolí. to už kolem vidíme ostré štíty. Přelezením dvou skalnatých prahů se nám konečně povede zahlédnout cíl naší cesty, Bystré sedlo. To se nacházíme u Nižného a Vyšného Wahlenbergova plesa. Obě vypadají jako dvě temně modré oči a rozvrásněné tváři země. Kromě občasné žluté travičky pusto. Až v sedle zahlédneme první lidi, které dnes potkáváme. K Bystrému sedlu nás vede dosti příkrá a prudce stoupající stezka. Ale výhled stojí zato. Na jednu stranu Kriváň a Roháče, na druhé Rysy, Vysoká, Koprovský štít, Gerlach a v pozadí Lomničák. Celé Tatry jako na dlani. Na sedle nás zlákal neoficiálně přístupný Furkotský štít (2403 m). Vede tam ale cestička a po ní chodilo hodně lidí, takže tento vrcholek je asi tolerovaný. Bez problémů ho dosahujeme a těšíme se z krásy kolem. Furkotský štít je ale jenom součást hřebínku, který vrcholí Hrubým vrchem (2428 m), kam se už ale ne každý odváží. Ono je to opravdu docela nebezpečné, protože se musí přelézt velice úzký skalnatý hřebínek, kde na každou stranu spadají prudké srázy. Protože jsem měla docela těžký batoh (tréninkově), tak se mi skalní věžičky přelézaly dost obtížně. Občas jsem se neubránila myšlence, že by nebylo příjemné spadnout dolů. Po neméně dramatickém návratu jsme sestoupili do Mlynické doliny a kolem vodopádu Skok se vrátili zpět ke Štrbskému plesu.

Další den jsme se rozhodli využít včerejšího tréninku a podnikli náročnější akci. Opět jsme se nechali v brzkých ranních hodinách vyvézt zubačkou na Štrbské pleso a pokračovali po červené krásnou cestou na Popradské pleso. Tuhle půl hodiny trvající stezku jsem si doslova zamilovala. Po chvíli mírnějšího stoupání lesem se člověk vynoří na svahu hory a cesta pak už vede po jejím úbočí, rovná, dlážděná bílými velkými kameny, vroubená borovicemi a spoustou různého kvítí, s úžasnými výhledy na okolní štíty. Minuty na ní utíkají tak rychle, že než se člověk naděje, tak se před ním objeví Popradské pleso v celé své kráse. Tyrkysová voda odráží okolní skály a v křišťálových vlnkách se prohánějí pstruzy. Nezdržujeme se, čas nás tlačí a tak pokračujeme po modré směrem na Koprovský štít. Po půl hodině stoupání v kleči se oddělí červená značka a my po ní nadále stoupáme nyní již kamenitým  terénem výš a výš. Rysy (2499 m)  nad námi ukazují směr a lákají. Míjíme Žabí plesa, která na mě působí značně pochmurně. Jsou už položena výš, takže zde není kromě občasné suché trávy žádná vegetace. Ze tří stran je obklopují strmé skály, kolem se válí obrovské kameny, krajina jako vystřižená z Tolkienovy země Mordor. Dostáváme se k zajímavému místu. Přes celkem hladkou a svažitou skálu vedou řetězy. Když je tu mokro, tak to musí být hodně nebezpečné. Konečně jsme spatřili chatu pod Rysami. Hned si dáváme čaj a ochutnáváme zelňačku. Je výborná. Moc se mi zde líbí. Před chatou se fotíme. Je to památné foto, za pár měsíců chatu smete lavina. Po chvíli odpočinku pokračujeme vzhůru na Rysy. Hned za chatou je na cestě namalovaná stopa a popsaná : Tudy šel Lenin. Lenin prý opravdu na Rysy vystoupil a od té doby se zde pořádaly pamětní pochody. Stejně jako na Kriváň. Z chaty na vrchol Rysů už je to jen kousek po suťovitém terénu. Rysy mají dva vrcholy a my postupně navštívíme oba. Počasí nám přeje, svítí sluníčko a my si užíváme krásných rozhledů. Máme štěstí, od zítřka na Rysech bude sedět až do konce týdne mrak. Oba vrcholy jsou beznadějně obsazené. Hlavně Poláků je tu spousta. Je to jejich nejvyšší hora, tak to asi každého láká. Rozhodli jsme se vrátit se polskou stanou. Polská cesta je celá jištěná řetězy a vypadá zajímavě. Jen kdyby se člověk stále nemusel vyhýbat davům turistů. Občas to nepříjemně klouže, protože se schází po suti. Ale jinak se díky řetězům sestupuje hodně rychle. Naprosto mě ale šokovalo, že jsme zde potkali jeptišky, ještě oblečené v těch jejich černých šatech, bez pohorek, jen v teniskách, případně botaskách a s těmi jejich závoji. Neumím si představit, jak jim muselo být vedro a jak se jim špatně po řetězech lezlo. Ale nejspíš to statečně zvládly. Sestupuje se docela prudce, takže moje koleno, které je  náchylné ke stížnostem, opět začalo protestovat. Navíc jsem teprve rozcházela pohorky, tak jsem měla o další zábavu postaráno. Odřené paty a prsty u nohou dokážou velice znepříjemnit cestu. Konečně jsme sestoupili k plesu Czerny Staw, dali si svačinku a po schodech dlážděných velkými kameny došli k druhému plesu, Morskie Oko. To vypadalo velmi pěkně, jenže také se projevilo jako frekventované turistické středisko. Zlatá klidná cesta na slovenské straně. Od Morskieho Oka, kde bylo několik chat, vedla silnice až do Lysé Polany, odkud nám měl jet autobus na Slovensko. Nevěděli jsme kdy a proto jsme museli spěchat. Po silnici se táhly davy turistů, pomalu klesala podél potoka, známé štíty mizely a začal nás obklopovat les. Silnice se zdála nekonečná. Množství turistů se sice ztenčovalo, tak daleko jako my snad nikdo nešel, ale mě se zdálo, že nedojdu. Nohy mi opuchly a každý krok bylo utrpení. Opravdu jen silou vůle jsem se nutila k dalším a dalším krokům, i když celé mé tělo protestovalo a toužilo se natáhnout u cesty a odpočinout si. Jenže to nešlo. Nejen že sestra s tatínkem se pohybovali daleko, takže by mě ani nezaregistrovali, ale nejspíš bych se pak už nedonutila k dalšímu pochodu. Navíc jsme spěchali. Tvrdost silnice jsem cítila s každým došlápnutím. Nohy mi hořely. Takovéhle šílenství jsem opravdu ani potom nezažila. Ale všechno má svůj konec a i my nakonec spatřili vysněné domky Lysé Polany. Na celnici jsme se dozvěděli, že nám jede autobus za půl hodiny, v sedm. A byl poslední. Nevím, kde bychom spali, kdybychom to nestihli. No štěstí nám opravdu přálo. Autobus objížděl celé Belanky, takže jsme si je mohli prohlédnout. Ačkoliv nevlastní příliš štítů, také mají své kouzlo a ráda bych se tam jednou podívala. Ve Starém Smokovci jsme už za tmy vystoupili a přesedlali na vláček do Štrby. Kolem desáté jsme už byli doma. Jak jsem si oddychla, protože nohy bolely čím dál víc, už jsem ani nebyla schopná bez podpory chodit. Ale stálo to zato (poučení: nerozšlapávat nové pohorky na Rysech a jiných podobných akcích).

Čtvrtý den jsme odhlasovali jako odpočinkový. Spinkali jsme pěkně celé dopoledne, ale jen ležet jsme nevydrželi. A tak po důkladném ovázání stále rostoucích puchýřů jsme se vypravili na Popradské pleso. Opět klasicky vyjeli na  Štrbské pleso a tou mojí milovanou stezkou pomaličku a s plným vychutnáváním jejích krás došli k plesu. Zde jsme navštívili Cintorín, symbolický památník obětem hor. Myslím, že by tam měl každý milovník hor zajít, aby si uvědomil i jejich odvrácenou stránku. Překvapily mě tam pamětní desky známých horolezců, kteří zahynuli na Everestu, v Jižní Americe, v Himaláji, ale i v Tatrách. Dokonce jsem našla desku věnovanou obětem laviny v Malé nebo Velké studené dolině. Studenti střední školy zde asi v lednu či únoru trávili lyžák a při jedné běžkařské výpravě je zasypala lavina. Zůstalo pod ní asi patnáct studentů i s učiteli. Hory opravdu dokáží být někdy hodně nebezpečné. Cintorín je ale udělaný pěkně, desky se nacházejí na kamenech a skalkách a mezi nimi stojí umělecky vyřezané barevné kříže. Uprostřed stojí bílý kostelík, kde si člověk může koupit pohled a získat zajímavé informace. Vstupné je dobrovolné. Po této zastávce jsme dokončili obchůzku plesa a pomalu se vrátili ke Štrbskému plesu a do kempu. Nožičkám se trochu ulevilo, ale to ještě nevěděly, co je čeká nazítří.

Pátý den nás opravdu čekal další pěkný a náročný výstup. Cílem se stal Kriváň (2494 m). Opět jsme nejprve vyjeli na Štrbské pleso, ale museli jsme tentokrát konstatovat, že se na nás počasí zlobí, protože náš cíl se zahalil do mraků. No to nás ale nemohlo odradit. Ze Štrbského plesa jsme po červené vyrazili pouze mírným stoupáním na východ. Cesta vedla lesem, šlo se docela dobře. Puchýře si trochu odpočinuly, tak zatím neprotestovaly. Asi za hodinu jsme konečně dorazili na rozcestí, kde se oddělovala modrá, která vedla vzhůru na vrchol. Stálo zde nově postavené odpočívadlo, prý přichystané pro čerstvě zvoleného prezidenta Schustera, který se sem chtěl vydat. Kriváň je symbolem slovenského vlastenectví, asi jako u nás Říp. Při svačince se k nám přidal asi pětasedmdesátiletý  pán, že prý schází k Kriváně, ale že až nahoru nedošel, že už je starý. Zírali jsme, jaké energie musí mít, když takhle sám cestuje a v tomto věku. Vyprávěl nám o medvědech, že prý je už několikrát potkal, když byl na houbách mimo cesty, ale že mu nikdy nic neudělali, jen pomalu odkráčeli. Docela nás uklidnil, protože přeci jen jsme už dřív nějaké povídání o jejich zvědavosti slyšeli. Ne že by na člověka zaútočili, to tak možná medvědice, když brání medvíďata, ale i tak není moc příjemné nechat se očuchávat od masožravé veliké šelmy. A zvlášť v Tatrách jsou už na člověka dost zvyklí. Takže po přestávce jsme se vydali mírným stoupání lesem a posléze klečí vzhůru tam, kde do výše čněl mraky zahalený vrchol Kriváně. Cesta vede po hřebínku, odkud jsou pěkné výhledy i na Roháče, ale my toho moc díky počasí neviděli. Obešli jsme Malý Kriváň, předvrchol, a už se před námi vynořil kamenitý kotel, jehož vrchol se nadále skrýval. Vypadlo to impozantně. Cesta traverzovala hřbet, takže stále se šlo celkem po rovině, pouze s mírným stoupáním. V půli kotle se k nám připojila zelená ze Tří studniček a pak začalo velmi prudké stoupání po suti. Tohle už vypadalo náročnějc, nohy podjížděly, cesta místy mizela mezi kameny a vrchol Kriváně jsme stále neviděli. Nevěděli jsme, kolik nás toho ještě čeká. Konečně jsme se vydrápali na hřebínek do Daxnerova sedla. Odtud cesta vedla po vrcholu hřebene, na jednu stranu jsme viděli kotel, pod námi se už honily mraky, na druhou stranku mlha, přes kterou občas vykouklo údolí. Značení nám občas zmizelo, takže člověk znajíc směr volil náhodnou trasu přes kameny a jiné překážky. Některé úseky se i při znační lezly po čtyřech. To se mi zase ale líbilo. Trocha lezení nám zpestřila výstup. Nakonec se v mracích přede mnou vynořil dřevěný vrcholový kříž se slovenskou vlajkou. Vrchol. Po svačince jsme shlíželi dolů, zda něco uvidíme. Směr Roháče zůstal neproniknutelný. Ale na druhou stranu, kde foukal vítr a mraky se pak pohybovaly, se  naše pozornost upřela právem. Občas se mlžná clona protrhla a my zahlédli Kriváňské Zelené pleso a ostré štíty zdobící prudké srázy. Typický pokřivený tvar se tímto potvrdil. Jedna strana relativně mírná, ostatní prudce spadající do údolí. Ta s plesem téměř kolmá. Pak se mraky opět shlukly a my po posilnění sušenkou Kriváňkou se přichystali k sestupu. Sestup proběhl po stejné cestě bez nějakých dramatických momentů a tak jsme se po nějaké době opět objevili u Štrbského plesa. Nutno podotknout, že daná vyprava opět probudila k životu puchýře a tak zbylých pár metrů do kempu opět připomnělo utrpení předminulého dne.

Následující den jednoznačně zůstal odpočinkový, protože do bot se nikdo pro opuchnutí nevešel. Celé dopoledne jsme spali, odpoledne jen tak polehávali a odpočívali a pokud možno vůbec nechodili. A plánovali další den. Aby stál zato.

Pátek zůstal opět v mé režii. Nezbylo už mnoho turistických cest, které jsme ještě nenavštívili a které by byly  vzhledem k dopravě realizovatelné a proto jsem vybrala jednu, na kterou jsem měla už inspiraci z minulé návštěvy Slovenska. A to Terinku, Priečné sedlo a Zbojnickou. Taťka prohlásil, že to bude stačit, že se vrátíme Velkou Studenou dolinou, ale to jsem nechtěla, protože ta se mi nelíbila už minule (je docela dlouhá) a v podstatě bychom nešli nic nového. Proto můj plán zněl ze Zbojnické trasu protáhnout přes Prielom a Východnou Vysokou a Sliezky dom dolů do Tatranské Polianky. Kdo se podívá na mapu, zjistí, že jde o dost dlouhou tůru. Taťka najisto prohlásil, že se to stihnout nedá a že na Zbojnické budu mít všeho plné zuby, ale slíbil, že se rozhodnutí nechá až na dýl. Motoráčkem jsme proto dojeli do Starého Smokovce a odtud zubačkou (za 80 SK) na Hrebienok. Sice to není nejlevnější, ale člověk si ušetří hodinové stoupání lesem. Na horní stanici lanovky jsme se chvilku kochali pohledem na sousední Lomnický štít, kam ovšem normální cesta nevede a lanovka stojí kolem 700 Kč, možná i víc. A průvodce je děsně drahý kamkoliv. Uvažovali jsme totiž i o Gerlachu, který prý není lezecký obtížný, jenže kvůli vydělávání je na něj výstup bez průvodce zakázaný. A průvodce stojí pro pětičlennou skupinu asi 4000 SK. Ale domorodci tam běžně chodí i sami. Malou studenou dolinou jsme se vydali po zelené směrem k Téryho chatě. Převýšení je to 800 m, takže docela se člověk projde. Ale cesta tu je také 
kamenitá dlážděná, výhledy do dolin také stojí zato, takže to utíká rychle. Za těch 5 dní, co jsme tu byly, podzim už pokročil, takže břízky zezlátly a vůbec všechno zářilo krásnými barvami. Tatry na podzim jsou podle mě nejkrásnější. Malá Studená dolina se příliš neliší od jiných dolin v okolí, opět se musí překročit asi dva skalnaté prahy, jinak se jde pouze mírným stoupáním. Tohle je na Tatrách fajn, že člověk se sice docela energeticky vydá při prudkém stoupání, ale pak na rovince sílu opět nabere a nemusí zastavovat. Doliny vypadají v podstatě jako takové schody. Za dvě hodinky jsme už zahlédli Terinku  a brzy nás uvítalo Pět Spišských ples před ní. Na Terince jsme si dali výborný čaj za 12 SK a nasvačili se. Nad chatou se tyčí Žltá veža, klasická to prý horolezecká stěna. Vypadala trochu jako žraločí zub. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali tentokrát ve správném směru na Priečné sedlo. To stojí zato, protože posledních sto výškových metrů se leze po řetězech po krásné rozvrásněné skále. Když jsme se k ní dostali, tak už mě nikdo nezadržel. Výstupky tam tvoří schůdky, takže jsem nepoužívala vůbec řetezy, ale rovnoběžně s nima stoupala trochu lezecky vzhůru. Asi jsem trochu deprimovala lidičky na řetězech, protože se tam zasekla nějaká německá paní, dostala strach a odmítala se pohnout. Ono to tam je opravdu trochu dobrodružné :-), což je vidět na této fotce. Téměř nahoře jsem se radši vrátila k řetězům, protože to tam už začalo být dost nepoužitelné a místy nebezpečné. Na sedle jsem na ostatní počkala, přeci jen můj sprintérský výstup nikdo nenapodobil, a kochala se krásným výhledem na obě strany, na Lomničák, na Terinku, na plesa a na druhou stranu na Zbojnickou chatu, na Strelecká a Siva plesa a na Prilom, náš další viditelný cíl. Sestup už stál méně námahy, šlo se po suti, která sice podjížděla, ale dolů to tolik nevadilo. Před těmi třemi roky, kdy jsme to šli v protisměru (zakázaném) a sutí stoupali, to bylo něco, protože při jednom kroku nahoru člověk zase o půl metru podjel. Na Priečném sedle nám to nedalo a vylezli jsme si kousek na Širokou vežu. Zbojnická chata se znovu staví poté, co před 3 roky shořela. Prý už funguje, na podzim tam zatím otevřeli jen bufet, kde se dalo pořídit občerstvení a pohledy s razítkem. Obnovují ji v celé původní kráse. Na chatě se začalo zvažovat, co dál. Já stále navrhovala cestu přes Prielom, protože čas jsme měli krásný. Proti ukazatelům jsme šli tak o třetinu rychlejc. Všichni s tím nakonec souhlasili. Na sestru jsem zapůsobila líčením, jak je Velká Studená dolina dlouhá a nezáživná :-) U chaty jsme tedy odbočili po modré opět nahoru. Obě sedla jsou v zimě uzavřená a při dešti se tam taky nesmí. Ani se nedivím. Výstup na Prielom nebyl až tak atraktivní jako na Priečné, ale výhledem ho možná předčil. Opět jsme si vylezli nad sedlo na nějaký předvrcholek, za námi se tyčila Divá veža, která opravdu svůj název svým vzezřením potvrzovala. Na jejích stěnách jsme zahlédli pár horolezců. Nedivím se, takové krásné počasí... Z Prielomu jsme po řetězech a tentokrát zase vzdušnou cestou sestoupili k Zamrznutému plesu. Cesta vedla po suti, ale naštěstí se neklesalo dlouho. A pak opět výstup skalnatým terénem na Polský hreben. Zde stál ukazatel na Východnou Vysokou. Třičtvrtě hodinky. Nemohla jsem si to nechat ujít a tak jsem vyrazila napřed. Je zde pár řetízků, ale jinak je to v pohodě. Za 20 minut  jsem byla nahoře a užívala si krásných pohledů. Zanedlouho dorazili o ostatní, ale dlouho jsme se zdržovat nemohli. Čas se neúprosně krátil a stále nám zbýval ještě velký kus dolů. Po zelené jsme začali sestupovat ke Sliezkemu domu. Z Východné Vysoké je to 800 m pokles, takže to stálo zato. Nad vrcholem se začaly objevovat mraky, tak jsme si radši pospíšili. Obdivovala jsem po pravé straně divoké srázy Gerlachovského štítu a snila o tom stanout jednoho dne na jeho vrcholu. Jen mi nebylo jasné, kudy vede výstupová cesta. Vychází se ze Sliezkého domu a nejspíš se hned za ním nastoupá méně náročným terénem do poloviny a pak se někudy, už mezi ostrými skalními věžičkami, musí přelézt nahoru. No každopádně jednoduché to úplně není, i Gerlach má na svém kontě pár lidských životů. Na Sliezkem domě jsme udělali poslední pauzu. Hodinky ukazovaly sedm hodin, sestup měl ještě trvat tak 2 hodiny. Všude liduprázdno. Znamenalo to jít půlku cesty potmě, protože stmívat se začínalo už po osmé. Navíc v lese... Po zelené jsme vyrazili vstříc kleči a dále lesu. Náš krok se natahoval s blížící se tmou. Stále častěji nám na mysl přišla přítomnost divokých obyvatel lesa. S přibývající tmou se tísnivý pocit zvyšoval. Když jsme přecházeli první zatáčku silnice, v lese už málem nebylo vidět. Ale když už jsme vážně klopýtali o každý kámen, konečně se před námi objevila světla Tatranské Polianky. Sestup jsme zvládli za hodinu. A na krajinu padla tma. Stihli jsme to akorát. Zanedlouho nám jel vlak a kolem půl jedenácté jsme se dostali do kempu. Toto je tip na výbornou tůru, ale chce to vyrazit docela brzy, pokud se poniká na podzim. Sestup potmě je opravdu nepříjemný.

Poslední den jsme ale taky nechtěli promarnit, vlak nám odjížděl kolem šesté, a tak jsme vybrali poslední  realizovatelnou trasu, která nám ještě zbývala, Koprovský štít (2363 m). Ráno jsme se kompletně sbalili a věci si nechali v úschovně zavazadel v Tatranské Štrbě, odkud jsme pak odjížděli. Zubačkou opět vyjeli na Štrbské pleso a opět mojí oblíbenou cestičkou na Popradské. Odkud nám již známou cestou po modré, kudy jsme před pár dny vyráželi na Rysy. Na rozcestí jsme ale pokračovali po modré dál a postupně se před námi začal vynořovat tatranský kout námi ještě nenavštívený. Vystoupali jsme Mengusovskou dolinou až k Hincovým plesům a odtud hadu podobnou cestičkou na Koprovské sedlo. A pak už na samotný vrchol  našeho posledního horského cíle. Počasí opět jednou zaperlilo, na nebi ani mráček, výhledy neuvěřitelně daleko. Roháče se zdály nadosah a díky červené trávě a narezlému mechu vypadaly úplně jinak než obvykle. Podzim došel až k nim. Opět jsme sestoupili k Hincovým plesům a pohledem se rozloučili s úchvatnými velikány kolem. Ještě jsme se naposledy zastavili na Popradském plese, tentokrát fotogeničtějším díky slunečním paprskům. Pak už jen na zdejší tradiční jídlo - halušky - (hodně syté) a hurá na vlak.

Ačkoliv se tenhle výlet organizoval na poslední chvíli, vydařil se více než dobře. Počasí nás mělo rádo, za ten týden jsme krásně mohli sledovat přerod letní přírody do podzimní krásy, zvláště na mé milé cestičce to bylo hodně patrné. A to, co jsme všechno stihli za týden, prý podle některých Slováků oni nestihli ani za celý život. Člověk se domů vracel plný energie a krásných vzpomínek. A hlavně s velkým obdivem k Tatrám, které ač rozlohou malé, dokážou připravit tolik úžasných okamžiků.