Len tak na spestrenie :o)
… Bach snová svou hudbu z duhove bubliny. Teplým dechem stvoří na dlani něžný zárodek myšlenky s motýlími křídly, hlásek, jeden, dva , tři nebo čtyři ? Myšlenky sílí, setkávají se v kartičkých nápovědích štěstí, rozbíhaji se a přibližují, není snad taková fuga obrazem lidského života ? A není snad horolezectví , láska k horám něco podobného ? Také se zrodila z dětského okouzlení jako motýlek s pruhlednými křídly. A prolnula běh života nadšením, neutíchající vášní, snad někdy i posedlostí, provází člověka tak dlouho, pokud je jeho duše mladá. Nesplněné sny pálí jak sul v nezacelené ráně, vyhánějí nás trnitou cestičkou posvátného neklidu, věrnosti údělu. To není falešný hlas, mámení představy úspěchu, laciná barvotisková představa štěstí, ani lesk pozlátka. Kolik možností vlastně člověk má, aby nechal po sobě stopu v písku, aby zachytil nepostižitelný přelud štěstí ? Je jich mnoho, liší se prostředky, a přece jsou všechny stejné. Vyznačují se horoucí a neuhasitelnou touhou, ta žene člověka,mnohdy zakousnetého do vlastní spirály, nahoru ke hvězdám. I když ví,
že není, nemuže existovat trvalá satisfakce, spokojenost se sebou samým , absolutní vítězství. Jen kratičký souzvuk hlasu, zaklinkání skleněného zvonečku mezi dvěma koly. Jen další zkušenost, rýha v duši, prchavý pocit, že jsme se dotkli své meze a hvězdy současně. A přece není na světe nic krásnějšího, než cesta, poskládaná z individuálních osudu všech, kteří se chtěli dotknout svých mezí, pochopit podstatu bytí. Póly vědy i Země, hlubiny, vrcholy planety a poznání, břehy neznámých světadílu i kosmická odlidštěnost dálek, to všechno a mnoho jiného jsou jen roztroušené milníky na této dlouhé cestě k lidství. A čím víc lásky, odříkání, touhy i úsilí si vyžadují ony pomíjivé vteřiny zvonu, tím jsou cennější.
|
